Akce
Patrik pokývl na Béďu na znamení, že pokračují dále, a vzal za železnou kliku. Sláva, nebylo zamčeno. Otevřel k sobě vysoké masivní dveře a oba vklouzli dovnitř. Místo uvnitř domu už si očíhli předevčírem. Po levé straně tu na stěně visely černé plechové schránky nájemníků domu a hned za nimi začínalo staré široké schodiště. Vpravo byla užší asi pětimetrová chodbička, na jejímž konci na ně čekaly ony dveře do dvorku. Tiše se k nim vydali. Ty byly na první pohled novějšího data výroby a nejspíš protipožární.
Béďa se právě chystal zasunout do dveří klíč, když se někde v patře nad nimi ozval zvuk otevření dveří některého z bytů a dvou hlasů. Oba dva se zarazili a strnule naslouchali, co bude dál. Vzápětí uslyšeli, jak se dveře zase zabouchly a vše opět utichlo. Oddechli si. Béďa odemkl, a oba vešli na malinký betonový dvorek. Měřil jen asi tak čtyři krát čtyři metry a krom staré plechové konve a opřeného litinového radiátoru tu nebylo nic. Proti nim čekaly další dveře. Pohledem vzhůru se ujistili, že do něj kromě úzkých okýnek z wc jednotlivých nájemníků neústí ani žádná jiná okna. „Hlídej, jdu na ty dveře,” pravil Béďa a sundavajíc si batoh s nářadím se
k nim přemístil.
